Odjíždím za Kanál. S reprezentačním družstvem 54 českých modelářů se vydává autobus cestovní kanceláře pana Petráčka na dlouhou cestu do anglického Telfordu. A že je cesta opravdu dlouhá, je znát na každém, kdo v autobuse jede. Odjezd podle plánu ve čtvrtek v 11 hodin a příjezd do Londýna v pátek kolem půl deváté ráno. Těm z nás, co jsme se těšili do Duxfordu naskočily žíly hned po obdržení informace, že to letiště s muzeem nebude a parkujeme na nultém poledníku. Ne přímo na něm, ale jen malý kousíček od observatoře v Greenwich. Opravdu ta čára, co dělí zeměkouli na východní a západní polovinu, tudy prochází. Jistěže jsem se tam nechal sličnou místní dívkou zvěčnit na památku. Požádal jsem i "slušnou" angličtinou a podal jí Nikona. Cvaky, cvak a bylo. Venku je teplo, ale ne zcela ošklivo.
S partou kamarádů procházíme královských parkem pozorujíc drzé veverky co lezou japoncům až na objektivy. Jdeme do přístavu. Tady je muzeum v čajovém kutru Cutty Sark. Impozantní plachetnice mi učarovala. Fotím ráhna, lana a další lodní detaily. Jsme nedaleko tunelu vedoucího v hloubce pod Temží. Co bychom to byli za české kluky, kdybychom jej nepropátrali. Jdeme pod řekou na její druhý břeh. Odtud je to již blízko ke sportovních stadionům posledních olympijských her. Na moderní zástavby přilehlých mrakodrapů je úchvatný pohled. Couráme se a pokukujeme. Je nám celkem dobře.
Blbneme. Staří chlapi blbnou jako malí kluci. Při zpáteční cestě prolézáme krámky, tržnici. Obědváme ve stylovém bistru, stylový sendvič. Počasí se kazí. Pepík, doktor Šimon prorokuje jako rosnička, že ve dvě bude lejt. Zalézáme do královského námořního muzea. Kocháme se vším možným s čím admirál Nelson a jeho kolegové brázdili jménem Jejího Veličenstva světové oceány. Tohle se nikde jen tak neuvidí. A venku začíná poprchávat. Stihneme se ještě přebalit a posvačit v obležení havranů. Připadáme si jak v hororu Alfréda Hitchcoka.
Čas se naplnil a v dešti se autobusem přesouváme do Wolverhamptonu. Máme ubytováni v koloniálním hotelu Brittania. Ještě tam však nejsme a nebydlíme. Cesta je dlouhá. Více než tři stovky kilometrů nás dělí od vany, teplé večeře a postýlky. A hlavně .... od čistého prádla a ponožek.
Mercedes si to bzučí po čtyřproudé dálnici. Řidičům už ani nevadí, že mají volant na opačné straně než místní. Jedou dobře. Ouha ,,,,,, zpomalujeme ,,,,, cukáme se ,,,,,, stojíme. Stojíme dlouho. Někde v dálce blikají modrá světla. Průser. Stojíme a stojíme dlouho. Když už se kolona po dvou hodinách hnula, začala se vidina teplé večeře rozplývat. Nestihneme ji. Kuchař na nás čekat nebude! Mají pravidla nastavená jinak než u nás, Prostě, jemu skončila řádná pracovní doba. Šel domů. Nikdo s ním nehne.
Několik telefonátů mezi palubou a Prahou, mezi Prahou a hotelem Brittania a je jasné, že najíst dostaneme.Ale, ale ? Blouděníčko bloudění. Nemůžeme trefit k hotelu. Navigace říká že jsme na místě a skutek utek. Jsme jinde. Další půlhodinka vzniklá špatně nastavenou navigací a hře se slovíčky je tady.
O půl jedenácté v noci dorážíme na místo. Máme přichystanou studenou večeři. Sendviče rychle zmizely. Bohužel na někoho se ani nedostalo, jaký o ně byl boj.
Ubytovat, umýt a spát. Vždyť zítra začne to, proč jsme sem jeli.
Padesátá, výroční světová modelářská soutěž v Telfordu.

Je to tady. Vstáváme do slunného dne. První tradiční, anglická snidaně je před námi. Ranní hygiena.
Mnozí zjišťují rozdíly. Klika je na záchodě jako táhlo splachování a koule je místo kliky u dveří. Jíny kraj, jiný mrav. V termoboxu hotelové jídelny na nás čekají míchaná vejce, volská oka, opečená slanina a žampiony. Ovocné saláty, jogurty a několik druhů toustových chlebů. Máslo, džemy a také bramborákové trojhránky bez chuti. Snídáme s čajem, kávou nebo džusem. Přesun do autobusu. Jedeme. Cíl je jasný. Telford. Tři veliké haly, každá o velikosti fotbalového hřiště. Jsou bokem spojené vedle sebe a čekají na na naše modely.
Povinná registrace proběhla elektronicky již z domova a proto tu jde všechno rychle. Každý si usadil své výtvory k cedulkám kategoriií a šel se chvíli kochat tím, co sem svět přivezl.
Kochat se bylo čím. Skvosty lidské práce a modelářské poklady na všech stolech. Od některých modelů nešlo odtrhnout oko, natož opustit sál, aby mohli nastoupit rozhodčí.
A ti byli kamenem úrazu. Na domácích soutěžích hodnotíme v rukavičkách.Modely nejspíš do rukou vůbec nebereme. Tady? Kávový dýchánek místních sudích mezi modely. Kafíčko s mlíčkem a modely v rukou.
Modely si rozhodčí podávají přes stoly. Trnu, kdy to sudímu spadne na zem.
V sále je ticho jako v hrobě. Tu a tam cvakne závěrka fotoaparátu, či zableskne světlo blesku. Jinak klid. Kupodivu se tu nikdo nehádá a oni s příslovečným klidem Angličana bodují.
Soutěžící v sále nejsou. Ti se vrátí až v odpoledních hodinách spolu s veřejností, která přijde na čumendu.
V jedné z hal probíhá světová žranice. Ochutnávka jídel, specialit z masa, sýry, piva, vína a destilátů. Všechno je v kamarádském duchu.Žužláš sobí stehno vedle človíčka co se krmí naším štrudlem a mrazí tě když jej zapíjí Plzeňským. Na druhé straně si připíjejí Rakušáci s Poláky. Přikusují k tomu škvarky, jelení srdce a moc dobrý tmavý chléb. Dostávám nalitého panáka nějakého šňapsu.Chutná podobně jako Stará myslivecká. Na výzvu Prozit jej polykám. Mám rád sýry. Moje kroky vedou k " frantíkům". Tam jsou dobroty. A vedle leží belgické čokolády a pralinky. Váhám. Nesmíš. Nežer to! Velí hlas zdraví. Ne to nemůžeš! Odolávám. Beru si raději plátek Knadkebrotu a kousek vynikající paštičky.
Jídlo, to je na román. Opakovačka téhle povedené události bude zítra.
Osudová hodina je tu. Soutěžní modely jsou ohodnoceny. Body sečteny. Ceny uděleny. Je 14. hodin. Sál byl našlapaný lidmi až do závěrečné, osmnácté hodiny. Dostat se tam bylo prakticky nemožné.
Uklízíme české stanoviště. Jedeme bydlet.

Štastnější z nás, ti kteří se svými modely uspěli, se právem radují. Půjdeme to zapít. Po bohaté večeři v hotelové jídelně, kde si dnes mohl opravdu každý dopřát podle svých sil, vyrážejí partičky do společnosti. Večer je krásný. Okolní hospůdky a bary žijí. Také nejsem doma.
Po jednom zarovnaném pivíčku beru aparát a jdu do města. Fotografovat noční život. Mám hezké obrázky. Nebo alespoň, mě se líbí. Je pozdě v noci.
Představení v divadle skončilo. S Romanem Urbánkem stojím před hotelem. Kecáme a hodnotíme kolemjdoucí. V oblékání do divadla hrůza. Zlaté krásné naše holky. Tady je všechno jiné. Hlavně ne, moc neupravené. Začíná být chladno. Roman zašlapuje poslední dnešní cigaretu pod cedulí oznamující, že v okolí je policejně kontrolováno požívání alkoholických nápojů. Na veřejnosti se chlastat nesmí ! Loučíme se. Hurá do Hajan.

Neděle ráno. Ještě před snídaní jdu dokončit svůj záměr s obrázky anglických staveb za ranního rozbřesku. Sluníčko krásně nasvětluje budovy a já fotím. Spokojen s vykonanou prací mizím v jídelně. Na svůj talířek nakládám dvě volská oka a dva plátky opečené slaniny. Nezbytný startér v podobě černé kávy a skleničku krepového džusu. Spokojenost. Ještě trochu vitamínu. Citrusový kompot a mám dost. Do autobusu tentokrát už nakládáme všechno. Odhlašujeme se z hotelu. Už se sem letos nevrátíme. Díky. Bylo tu dobře. Dejte už sakra opravit ta okna. Táhne sem pod každým tím rozvrzaným rámem.
Odjezd. Ti z nás, kdož chtějí navštívit leteckou základnu v Cosworthu s muzeem, mají možnost se zde nechat vysadit. Autobus se pro ně vrátí.
Co je tu k vidění? Jako v každém anglickém muzeu. Je toho moc. Hlavně prototypy, speciály a letadla studené války.
V Telfordu se usazujeme v české modelářské základně. Stolu SMČR, který letos reprezentuje modelářské období konce šedesátých let jehož symbolikou byla ruská okupace naší vlasti a první český plastikový model. Aero L-29 Delfín. Rusům se náš stůl opravdu nelíbí. Vidí obrázky z roku 1968. Vidí jak jejich tanky ničí Prahu. Vidí odpor a vzdor lidí. Kritizují a breptají. Nu, však jejich ruští tatíci jsou na vině.
Všichni jsme se rozprchli po té veliké ploše výstaviště. Někdo navštěvuje hrabárnu, modelářskou burzu, jiní zase poletují mezi prodejci ve snaze zakoupit nějaký trhák. Něco, co doma není k sehnání.
Je neděle 10.listopadu, je jedenáct hodin dopoledne. Z ochozu zní trubka. Život se mžiku zastavuje a vše utichá. Na plné dvě minuty je absolutní klid. Nikdo se ani nepohne. Trubka zní. Její hlas je oslavou ukončení bojů I. Světové války. Tichem a klidem je uctěna památka miliónů mrtvých ve světových válkách. Je to ohromující a mrazivý pocit. Čest a klid všem padlým bojovníkům na obou stranách fronty.
Když jsem byl v Anglii poprvé zastihla mě tato chvilka v obchodním domě. Stál jsem vyvalený mezi ostatními. Dnes již vím své.
Viděl jsem v Londýně i věnce. Stovky jich byly. Položené u pomníku padlých. Impozantní a dojemné.
Dnes končíme. Soutěž má svůj závěr. V 15 hodin všechno balíme. Nakládáme do autobusu. Všichni jsou disciplinovaní. Jsme kompletní. Jedeme do Londýna. Přesun proběhle tentokrát bez komplikací. Ubytování máme na londýnské předměstí Feltham. Bydlíme v „sile“. Takový tvar má moderní hotel kam nás páně Petráčkovic cestovka ukládá. S Petrem Kadlecem bydlíme v devátem patře. Je tu teplo a nevětráno. Česká ruka pootevírá neoteviratelné okno a do meziprostoru dáváme do chladu jídlo na cestu.
Pár metrů od hotelu byl Lidl. Šup tam na nákupy. Obchod známý z domova nám poskytl parádní služby. Zboží skoro stejné jako u nás, avšak některé i levnější.
Poslední večer v Anglii. Spát se nechce. Jdeme na večeři. Každá parta si našla svou místní hospůdku kde zaujala své postavení. Ani ta naše nebyla výjimkou. Dáváme si místní pivko. Mají slevy. Ta jejich pinta, stěrkou zarovnaná sklenice piva, stála „ jen“ libru a půl. Koštujeme. Jsou to piva různých příchutí. Citronové, kávové. Ne však Adlery. Chutnají skvěle. Piji dva Titaniky s kávovou příchutí. Ucházející. Na žízeň dobré. Toť vše. Jedenáct hodin a jsme upozorněni, že za deset minut je zavíračka. Platíme a jdeme na kutě.
Snídaně je bohatší a sytější než v Brittanii. Čeká nás podruhé Londýn. Přesun každý na svou zodpovědnost. U drážní pokladny kupujeme za 8 liber celodenní jízdenku a nasedáme do moderního vlaku. Po půlhodince vystupujeme na v Londýně na nádraží Waterloo a přesunujeme se, alespoň my, metrem do Hendonu. Ten lístek platí na všechny druhy dopravy v Londýně po 24 hodin. Jezdit tak můžeš metrem, vlaky, lodí a doubledeckrem. Prší. Hendonské muzeum bude nejlepší skrýší. Však se navečer musíme vrátit zpět k hotelu. Počítat s časovou rezervou dvou hodin je nutné.
Rozsáhle prostory skrývají letecké poklady. Eroplány s výplety, drátěnky jsou v jedné hale. V další z hal je expozice II.světové války. Samostatně je bitva o Anglii a moderní letectvo dvacátého století. Vymezený čas k prohlídce rychle utíká. Je tu poledne. Tango bar je náš cíl. Poskytneme svému tělu krátký odpočinek a relax. Všechno v muzeu prohlédnout nestačíme. Vymezený čas se chýlí ke konci. Za velikého deště se přemísťujeme do stanice metra Kolindale a dále na nádraží. Vývěsní tabule přehledně informuje o místě nástupu a čase odjezdu. Důležité je, nepropásnout zda se staví ve Felthamu. Trefili jsme se. Všichni dorazili na místo srazu včas a tak nastala závěrečná fáze zájezdu. Cesta domů. Na trajekt do Doveru nás pouštějí kolem desáté večer. Nejsou vlny a jedem klidně. Všude je plno povalujících se lidí. Nohy v botách na kožených sedačkách. Na stolech. Spí na zemi, V koutech i zákoutích. Ta hodinka cesty se dá využít. Všude tam, kde jsou černoši, je divný odér. Pakujeme se jiných lodních zákoutí. Vidíme první vánoční stromek a neváháme se u něj vyfotit. Vánoce tu bodu už za měsíc. A určitě něco modelářského nám Ježíšek v Anglii koupil. Tak šťastné a veselé. Hodně zdaru do nového modelářského roku.
V Praze vystupujeme kolem 15. hodiny, v úterý. Hrbatí, unavení a spokojení. Jsme doma. Díky páni řidiči, že jste nás dovezli v pořádku domů.
Pozn.
Osobně jsem spokojený. Jen si myslím že jsme mohli vzít jednu osobu navíc. Doma mohla zůstat paní průvodkyně.
Pro nás neudělala vůbec nic.